Ano, králi Olafe,
všechno je to krásné,
i se sluncem, které na to svítí.
Zelená, úrodná a vskutku půvabná
je vaše domovina
a mnoho těžkých dnů zažil Thor,
mnoho krutých bojů svedl se skalními Jötuny,
než se mu zdařilo ji takovou utvořit.
A teď, zdá se, chcete Thora zavrhnout!
Dej si pozor, králi Olafe!!

Thor k Olafovi Inn Digri

Je to už dávno, když se Odin s Hoenirem a Lodurem procházeli po pláži a našli tam Aska a Emblu. Dlouho vládl Aesir ve Skandinávii nerušeně, až nedostatek země vyhnal první dobrodruhy – Vikingy (Ti, co jdou do zátoky).

8. 6. 793 n. l. – datum naprosto zahalené mlhou minulosti, ale pro lidi tehdejší Anglie to bylo datum zkázy. Seveřané přepadli klášter Lindisfarne a úplně ho zničili. A od těchto dob byly nájezdy Vikingů neúprosně pravidelné, a na lodích připlouvalo čím dál více válečníků. A modlitby v těch dobách často začínaly těmito slovy:

A furrore normannorvm libera nos domine.

Pane, osvoboď nás od zuřivosti Seveřanů.

Ačkoliv si Vikingové pod vedením Aesiru podmaňovali země v okolí Skandinávie, jako bumerang se jim začíná vracet příčina budoucích občanských válek a teroru ve Skandinávii – nový a jediný Bůh, který dostal jméno Hvitakristr (bílý Kristus), na rozdíl od červeného Thora:

Jel člověk cestou mezi lesy, dolů k zátoce Ásů, odkud lodě vyplouvaly nespočetněkrát,
aby viděl na vlastní oči ten zázrak, o kterém zvěst kolovala mezi lidmi.
Bůh nejmocnější na světě prý přišel z daleké cizí země. Podle zvěstí přišel muž z druhé strany moře.

Bathory

Roku 826 se v Dánsku objevila první misie, kterou vedl mnich Anskar, ovšem Dánové projevili nechuť a Anskar byl roku 829 vyhnán. Po misijní cestě do Švédska se znovu vrátil do Dánska, odkud musel v roce 845 zase utéct. Zdálo se, že bez královské síly se nikdy nepovede rozšířit tuto víru po Skandinávii. A tak v roce 960 se podařilo (o důvodech existuje několik různých legend) pokřtít dánského krále Haralda Blatonna i s celou armádou. Pozice misionářů byla silnější a mohli se opřít i o sílu:

Ten muž měl na krku zlatý kříž na řetízku a mluvil podivnou řečí míru.
S ním přišli podivní muži ve zbroji, oblečení do purpuru s lemováním,
kteří nevoněli po pivu, ale po květinách, a neměli vousy.

Bathory

Misionáři se ihned pouštěli do horlivé misionářské činnosti. Prvním krokem byl tzv. primsigning, což znamenalo rozdávání křížků lidem, kteří projevili první náznaky zájmu:

A ten muž řekl každému ze zátoky Asů, že je bůh všech lidí přišel spasit,
a jako vděčnost pánu nebe, se bohu musí postavit dům,
a k spáse duše před peklem člověk musí být pokřtěn a přísahat.

Bathory

Samozřejmě, Seveřané byli vždy svobodní lidé, kterým v době Aesiru nikdo nic nepřikazoval a otázky víry v celý Aesir nebo jednoho z Ásů byla soukromá věc každého. A dokonce ani ateismus nebyl trestný. A tak začínají první náznaky občanské války:

A hrdý muž s kladivem na krku řekl, ať si nový bůh postaví dům sám
a mluvil o bozích jejich otců, kteří zde ještě nedávno byli.
Říká se, že toho muže s bradou jako oheň a kladivem na řetízku
muži v brnění umlčeli a svými meči ho zavraždili.

Bathory

Když to tedy nešlo po dobrém, začalo to jít po zlém. Po celé Skandinávii začal opravdový boj mezi zastánci Aesiru a křesťanství. Z důvodů víry byla ničena posvátná místa, vražděni ti, kteří přáli Aesiru, a králové pod znamením kříže a za pomoci tzv. „misionářů“ prolévali krev. Do této pekelné atmosféry se neslo hřímání z kazatelnic:

Forsachistu diobole? Ec forsacho! End ec forsacho allum dioboles werkum und wordum,
thuner ende woden ende saxnote, ende allem them unholdum, the hira genotas sint!

Zříkáš se ďábla? Já se zříkám ďábla! A zříkám se všech ďábelských slov a činů,
Thora, Odina a Saxneata, a všech těch hříšných, kteří jsou jejich společníky!

Charlemagne k saským konvertitům

Poté, co se podařilo přemoci Dánsko, bylo na pořadí Norsko: ke konci desátého století se v Norsku objevil král Olaf Tryggvason, známý jako Olaf Zrádce, který po pokřtění rozpoutal teror v Norsku, pomocí doslova mafiánských metod. A tak začíná odchod Seveřanů věrných Aesiru na Island, kam Olafova moc nesahala. Olafovy metody pokračovaly, ale když se snažil přesvědčit královnu Sigridh, aby přijala Krista, nepovedlo se mu to. Protože neměl momentálně na své straně sílu, jenom jí řekl, že je „pohanská děvka“ a udeřil jí rukavicí do tváře. Olafovi se to stalo osudným, královna dala dohromady alianci několika velmožů a na jedné cestě byly lodě Olafa Tryggvasona přepadeny a on sám našel na palubě své lodě Dlouhý had smrt:

(Dlouhý) Had a Jeřáb jsou už z větší části vrak,
a když viděl, že nemá žádnou šanci, na meč upřel zrak.
Svému důstojníkovi, který přežil bitvy mnohé, pár slov svěřil,
poté nadechl se, a do moře studeného a hlubokého skočil.

Saga Olafs Tryggvasonar

Po určitém oslabení křesťanství, se objevil Olaf Haraldsson (zvaný Inn Digri). Založil státní církev, ovšem dále pokračoval v metodách svého jmenovce Tryggvasona. Vyneslo mu to nepřátelství nejen aristokracie věrné Aesiru (i křesťanské, kterou omezoval světsky), ale i prostých lidí. A když se u břehů Norska objevily lodě Dána Knuta, přidalo se k němu tolik lidí, že Olaf utekl do Ruska. Když zemřel dánský regent Hakon Eiriksson, Olaf posbíral žoldnéřskou armádu a vrátil se do Norska. Proti němu se postavila největší armáda Norska těch dob, která Olafovy žoldnéře asi čtyřikrát převyšovala. Armády se střetly roku 1030 u města Stiklarstadir. Olaf Inn Digri neměl šanci:

Bylo těsně po poledni, když na sebe armády narazily,
a bitva začala kolem půl druhé, a ještě nebyly tři, když král padl.

Saga Olafs Haraldssonar

Olafova smrt a krátkodobá porážka byla ovšem bránou ke kanonizaci a vítězství. Norsko získalo svého svatého. V Dánsku to byl Knut, a ve Švédsku Eirik Jedvardsson, kanonizovaný za činnost, kterou bylo šíření krotké víry pomocí seker, mečů, ohně a krvi.

Jak léta ubíhala, a v Skandinávii působili lidé jako Olaf Tryggvason, tak lidé utíkali, též na ostrov zvaný Island (Země ledu), který pro Seveřany objevil Gardar Svarvasson. Stal se poslední velkou pevností Aesiru, a toto postavení udržel až do roku 1000, kdy vyvstala hrozba stejné občanské války, jaká zkrvavila mateřskou Skandinávii. Althing se rozdělil, a obě strany byly připraveny řešit spor pomocí zbraní. Nakonec se vše urovnalo, a bylo rozhodnuto požádat o radu starého zákonodárce Thorgeira, který byl na straně Aesiru. Thorgeir celý den proležel na zemi s kabátem na tváři, aby ho nikdo nerušil. Poté, co vstal, oznámil, že země se má vydat na cestu křesťanství, ale ti, kteří jsou pro Aesir, mohou bohům sloužit skrytě, a v tom případě budou beztrestní. Obě strany Althingu toto řešení přijaly. Bohužel Aesir nebyl tak docela skrytý, a tak Olaf Inn Digri donutil Althing roku 1016 postavit bohy zcela mimo zákon. Zdálo by se, že Aesir byl definitivně poražen.

Stala se ovšem věc naprosto nemající obdoby v jiných zemích konvertovaných na křesťanství: učenci a mniši Skandinávie začali projevovat nezvyklý zájem o příběhy bohů, které přežívaly ve vyprávění skaldů (vyprávěčů příběhů a básníků). Začali tyto příběhy zaznamenávat, a ačkoliv tyto příběhy mají dost často křesťanský nátěr (bohové jsou popisováni jako sice mocní, ale obyčejní lidé), dá se skrze ně nahlédnout do příběhů bohů. Na Islandu se též začínají kolem roku 1120 objevovat první ságy. Dokonce ani Evropa úplně nezaspala: roku 1175 je v Německu poprvé napsaná Niebelungenlied.

Roky kolem 1220 jsou přelomové, neboť se objevily dvě stěžejní práce Snorra Edda a Poetická Edda. Snorra Edda byla napsána islandským učencem Snorri Sturlsonem, a jde o prozaické dílo, popisující ve své nejdůležitější části příběhy bohů, Snorrim převyprávěné. Poetická Edda, napsaná neznámým mnichem je obsahově starší, neboť obsahuje příběhy a básně z velké části původní, bez křesťanského nátěru. Tak se zachovaly např. Vědmina věštba (Völuspá), která vypráví o tom, jak Odin v říši Hel probudí starou věštkyni z rodu Jötunů, aby mu pověděla minulost i budoucnost. Jinou zachovanou básní jsou Odinova slova (Hávamál), Odinovy zážitky, vědomosti, rady a názory na určité věci.

Uplynulo 600 let… Evropou se zatím přehnaly všechny možné války, hony na čarodějnice, inkvizice, pogromy, reformace, protireformace a Aesir po celou tu dobu spal spánkem zapomnění. V druhé polovině 19. století začíná hlavně u Němců stoupat nacionalistické nadšení, které potřebuje hrdinné základy. A tak se Aesir vrací do života, ačkoliv trošičku pozměněn na obraz Niebelungů Richarda Wagnera. Kolem roku 1902 sestavil okultista Guido von List vlastní (armanenský) Futhark. Opojení Aesirem v Německu stoupá až do třicátých let, kdy se objevil člověk, který Aesir pozvedl ještě více, aby ho pak vzápětí svými činy uvrhl do tmy nenávisti, nepochopení a na dlouhou dobu je spojil se svým režimem – k moci se roku 1933 dostává v Německu Adolf Hitler. Zaštítěn svastikou, posvátným symbolem Slunce, a několika runami, vyšle svoje oddíly, které pod dvěma runami S šíří tmu, zkázu a smrt. Jenomže není možné používat runu S (Slunce), a přitom provádět to, co dělaly oddíly SS. Odplata byla jasná a Hitler byl poražen. Aesir však utrpěl rány, ze kterých se těžko vzpamatovává.

Všechno zlé ale jednou pomine a Aesir se vrátil do života a vystoupil ze staletého úkrytu: od roku 1972 má Island, který se Aesiru nikdy zcela nevzdal, dvě státní náboženství – křesťanství a Asatru (Věrnost Ásům). Stalo se tak zásluhou islandského básníka Sveinbjörna Beinteinssona. Od té doby vznikají v Severní Americe, Velké Británii, Severní Evropě a samozřejmě na Islandu oficiální skupiny Asatru (tzv. kindreds), které dál pokračují tam, kde Islanďané (téměř) přestali. Asatru není zcela původní, je to rekonstrukce, která se blíží asi tak k stavu, v jakém by bylo severské náboženství, kdyby se mohlo 900 let dále rozvíjet.

Je jasné, že tento vývoj situace je trnem v oku zastáncům „jediné a pravé“ víry. Měli by si přečíst tato slova:

Nordické náboženství, surové, ale vážné posvěcení statečnosti těmto starým Seveřanům postačovalo. Posvěcení statečnosti ostatně není nic špatného! Co se toho týče, lze toto náboženství považovat za dobré. A ani není neužitečné vědět něco o starém pohanství našich předků. Nevědomě a ve spojení s vyššími věcmi v nás totiž ta stará víra stále je! Její vědomé poznání nás pak přivádí k těsnějšímu vztahu k minulosti, našemu dávnému vlastnictví. Neboť, jak stále zdůrazňuji, veškerá minulost je majetkem přítomnosti, a protože v minulosti je vždy něco pravdivého, je to majetek cenný…

Thomas Carlyle